Válka mi vzala přítele...

20. ledna 2012 v 17:42 | Morgén |  My World...
Od naší paní učitelky jsme měli za úkol napsat a poté předvést vypravování.

Sice ten příběh není z mé hlavy, ale mnohokrát jsem jej v dětství od svého pradědečka slyšela, rozhodla jsem se ho upravit v kratší vypravování.

Tento příběh se odehrával za 2. světové války. V Moravskoslezských Beskydech se ukrývali partyzáni, mezi které patřil i můj pradědeček. Celý tento příběh pochází vlastně z jeho úst.
Bylo úterý odpoledne, němečtí vojáci se utábořili za lesem. Někteří z nás se nenápadně
proplížili do svých domovů, ale my ostatní jsme zůstali v úkrytech. Nastalo šero, slunce už bylo za horami a všude bylo to nesnesitelné ticho. Byli jsme unavení a ospalí, ale usnout jsme nemohli.
Nastává tma jako v pytli a drobnými tichými kroky, kterým by se nikdo v lese nedivil,
přicházejí.V měsíčním svitu a šumu cvrčků jsme nemohli přicházející jednotku slyšet. Ale pak udělali chybu, šlápli nám do zásob dříví a chrastí a tím vzbudili naši pozornost. Z úkrytů jsme začali střílet, někteří z nás vylezli a vrhli se na německé vojáky holýma rukama. Kulky naráží do vojáků, všude je plno krve. Už jsme je téměř pobili, ale stalo se co jsme neočekávali. Německá jednotka měla ještě jednu spojeneckou jednotku v záloze, která udeřila v té nejnevhodnější chvíli. "Stáhněte se, utíkejte!" ozývalo se. Já byl stále v úkrytu a snažil jsme se střílet na německé vojáky. Najednou přišla velká rána. Bum! Když jsem se vzpamatoval a kouř se rozplynul, stáli uprostřed bitevního pole němečtí vojáci, kteří drželi zajatce, mého bratrance. Odstoupili, náčelník zavelel a začali střílet. Odvrácel jsem pohled, ale ten křik slyším dodnes.
Mě si díky Bohu nevšimli, a proto vzali všemožné zásoby a odkráčeli pryč. Ještě asi půl
hodiny po jejich odchodu jsem seděl zalezlý v mém vlhkém úkrytu. Byla tma, nikdo neprojevoval známky života. Modlil jsem se. Všude byla jen krev a mrtvá těla. Němci, všichni mí přátelé a on. Josef, nejvěrnější přítel, vlastní krev. Ležel tam s rozstříleným hrudníkem, nehýbal se. Pomalu jsme k němu přistoupil a snažil se ho zachránit. Ale on jen ležel, plakal jsem ano plakal. Bylo jen pár momentů, kdy jsem v životě plakal, ale v tomhle případě to byly ty nejupřímnější a nejbolestivější slzy v mém životě...



Tento příběh byl můj nejoblíbenější, plakala jsem, když mi ho pradědeček vyprávěl. Zažil
toho spustu a dožil se vysokého věku. Byl mým jediným dědečkem a já chci tímto zveřejněním části jeho života, uctít jeho památku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiara Kiara | Web | 20. ledna 2012 v 18:01 | Reagovat

Naprosto úžasné! Hrozně moc silný příběh;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama